Podzimní prázdniny 2o1o...

 

Zájezd do minulosti

 

     Kdo někdy nezatoužil po tom vrátit se v čase a otočit kolem dějin? Nám se tato jedinečná příležitost naskytla díky stroji času a troše fantazie.

 

     Na takto náročnou výpravu je třeba svěřit se do rukou „profesionálů". Proto jsme naše osudy svěřili právě a jedině Kaťák tour.

 

     Odjezd byl stanoven na St odpoledne 27.10.2o1o. Pasovou kontrolou prošli všichni účastníci zájezdu bez problémů. Díky stroji času jsme se přesunuli do dubna roku 1912 a věci se daly do pohybu. Kde se vzal, tu k nám přiběhl mladík, tak nějak „staře oděn" a nabízel noviny, v nichž se psalo o vyplutí Titanicu a dalších velmi zajímavých věcech. Jediné, co na něm bylo zvláštní, byly jeho boty. Byly takové nedobové. Jelikož i v minulém století museli lidé někde bydlet, museli jsme se i my přesunout do hotelu, jenž pro nás cestovní kancelář objednala. Pro dopravu k našemu cíli městu (zemi) Ejbara jsme využili autobus i vlastní nohy. Po vystoupení z autobusu v obci Rousměrov jsme utvořili spořádanou nehlučnou skupinku a vydali se vstříc historii. Zajímavé bylo, že jsme v této obci potkali pět osob a všechny měli stejné příjmení. Později jsme se dozvěděli, že jim patří nejen statek, les, polnosti a cihelna, ale také ovečky, krávy a spousta pastvin. Byli to pravděpodobně tamní velkostatkáři.

 

     Pěší cesta do minulosti byla skutečně kouzelná. Silnici lemovaly po obou stranách vzrostlé stromy, sluníčko krásně svítilo a celá krajina kolem byla krásně podzimně barevná. Zvládli jsme ji bez problémů, po cestě ještě sebrali něco dřeva na oheň a už jsme klepali na bránu šestihvězdičkového hotelu U Hejkala. Proč se hotel jmenovat takto jsme se bohužel dozvěděli zanedlouho.

 

     Po zapsání se na recepci a předání klíčů jsme se ubytovali v prostorných apartmá a šli na večeři, neb bez jídla to prostě nejde. K našemu překvapení jsme v hotelu nebyli sami. Spoluvečeřela s námi babička, která v lecčems připomínala dědečka. Zrovna nám vyprávěla, jak se jí zde žije, když v tom se mezi námi začalo šeptat o tom, že se zastavily všechny hodiny. Byla to bohužel pravda.  Babička na to řekla: „ A už je to tu zase..." Po našem naléhání nám vysvětlila význam této události. Znamenalo to, že jsme se zasekli v roce 1912, a že nebude lehké vrátit se do „naší" doby a také to, že zastavení hodin znamená hrozbu v podobě probuzení Hejkala. Protože už bylo poměrně dost hodin a ráno je moudřejší večera, šli jsme, nepříliš klidní, spát a rozhodli se ponechat rozhodnutí o dalším postupu na ráno. Už tak ne příliš tvrdým spánkem proniklo nesnesitelné ječení. Byl to Hejkal. Shromáždili jsme se na recepci hotelu. Recepční se snažily dovolat někam, kde by nám poradili co dělat v případě probuzení Hejkalem, ale v jednu ráno to není úplně jednoduché. Nakonec jsme řešení nalezli v novinách. Nemohli jsme dopustit, aby nás Hejkal otravoval celý náš pobyt a tak jsme se, poučeni z novin, vydali na noční výpravu, abychom získali ingredience na kouzelný lektvar, který dokáže zklidnit i Hejkala. V rámci taktiky přísného utajení jsme se na cestu vydávali maximálně po dvou. Cesta nebyla úplně snadná a jednoduchá, ale nakonec, někteří s vypětím všech hlasivek a sil, jsme vše potřebné shromáždili. Na ohni v kotlíku pak uvařili, nevoňavý a stejně tak asi i (ne)chutný koktejl (něco jako dort pejska a kočičky), schovali se do křoví a čekali, zda tento smradlavý hnus zapůsobí na našeho nočního narušitele Hejkala. Zapůsobil. Po nějaké chvíli se cosi vynořilo zpoza tmy, prošlo to asi metr okolo nás a vydalo se přímo ke kotlíku. V záři ohně jsme viděli, jak ta potvora ochutnává náš „lektvar". Poté, co se Hejkal napil, začal chroptět a odtáhl do neznáma. Co se s ním stalo, nevíme, ale zbytek noci i další dny byl klid.

 

    Druhý den u snídaně i dlouho po ní jsme rozebírali náš večerní zážitek. Protože bylo nádherné podzimní počasí, vydali jsme se za hrami ven. Tam jsme vydrželi až do oběda a po nezbytné siestě jsme se začali věnovat tématu našeho návratu "do přítomnosti". Babička nám poradila, že se musíme pokusit změnit něco v dějinách. Inspirováni novinami, jsme se nezaměřili na nic menšího, než na Titanic, který už byl druhý den na cestě do Ameriky. Začali jsme přemýšlet o tom, jak by bylo možné předejít katastrofě, která, jak jsme „my z budoucna" již věděli, se nezadržitelně blíží.

 

     K večeru za námi přijel také pan farář a slavili jsme mši. Těsně před spánkem jsme se pokusili přenést do dne 14.4.1912 a snažili se, se zavázanýma očima a posloucháním rozhovorů vedených ten osudový večer na palubě, vžít do pocitů pasažérů na potápějící se lodi Titanic.

 

     Třetí den ráno jsme se po snídani vydali ven a na vlastní kůži si vyzkoušeli jaké to je zachraňovat lidi z potápějícího se Titanicu a tím alespoň zmírnit dopad této katastrofy, které jsme již nedokázali zabránit. Museli jsme „topivší se" nejen dopravit na záchrannou loď, ale dovézt je přes různá úskalí až do jejich vysněného Nového světa. To se nám nakonec podařilo a čekalo nás bouřlivé přijetí v New Yorku, kde nám děkoval i sám pan prezident. Díky tomuto statečnému výkonu se nám podařilo otočit strojem času a nemuseli jsme se bát, že se nevrátíme domů. Následoval oběd. Věřili jsme, že nyní nás již čeká poklidný zbytek pobytu. Jenže prezident Ejbary nám ve své dobrotivosti nechal udělat občanské průkazy své země, čímž nám nejen zkomolil jména do řeči jeho kmene, ale zároveň jsme tímto nechtě přišli o občanství české. Museli jsme oběhnout všechny možné či spíše nemožné úřady a dokázat, že jsme Češi a ne nějací Ej, nebo Bara. Nebylo to úplně jednoduché, protože úřednici byli neochotní, líní, ale i úplatní - čehož spousta z nás využila. Ještěže je tomu u nás v Čechách úplně jinak.

 

     Zejména jeden člen naší výpravy s trochu americkým jménem měl problémy. Ale nakonec jsme uspěli všichni a stali se znovu sami sebou.

    

     Za odměnu jsme si dopřáli povyražení v tamním kasinu, kam nás pozval pan Barillon. Museli jsme se na tuto událost řádně připravit a zopakovat si základy etikety, abychom večer příliš nevyčnívali. V noci jsme pak naposled zazpívali večerku a ulehali do spacáků unaveni, ale rádi, že jsme všechny nástrahy a nepříjemnosti našeho pobytu s radostí a hravostí překonali. Poslední den nás čekal úklid a cesta domů. Počasí nám znovu přálo a tak jsme po příjemné cestě lesem do Laštoviček nasedli do vlaku a blížili se našim domovům. Na nádraží v Křižanově nás po česku vítal chleba a sůl a také rodiče, kteří byli rádi (alespoň doufám), že se jejich ratolesti v pořádku vrátily.

 

     Díky Titanicu (pobytu) jsme si připomněli, že ne všechno v životě je vždy veselé. Ale zároveň si dokázali, že spousta věcí jde, když se chce, změnit k lepšímu.

 

     Za příjemně strávené dny v hotelu U Hejkala patří dík nejen veškerému personálu hotelu a zaměstnancům cestovní kanceláře, ale též našim hostitelům v obci Bohdalec, kteří nám ve všem vyšli vstříc. V kombinaci s krásným počasím a dobrou náladou jsme tak prožili další hezké prázdniny.

 

                                                                               wačipi