jarní prázdniny 2o12

Výprava na severní pól

  Když se jaro se zimou potká, je z toho bláto. Nás to ale neodradilo a přes nepřízeň počasí jsme se vydali spolu s cestovatelem Fossetem, krokodýlem Dundeem, doktorkou Q. a dvojící eskymáků, kteří kdo ví proč šli svou vlastní cestou, vstříc severnímu pólu. Na vlakové nádraží nás ještě doprovázel křižanovský domorodec, znalý tamních poměrů. Součástí výpravy byli i kuchaři, neb jak pravil klasik: „Kuchyně je základ!“

  Cesta vlakem byla po kolejích a nebyla dlouhá. Následovala část pěší, protože vlaky až na severní pól (naštěstí) nejezdí. Když jsme se blížili k našemu nocležišti, někteří z nás si byli jistí, že zahlédli tučňáka.

  V naší základně jsme poobědvali a lékařka výpravy Dr. Quinnová nám řekla, krom jiného, o zákeřné chorobě, která může postihnout jakého-koli cestovatele – trudomyslnosti. Metod jak jí předcházet je několik - v podstatě dvě. Písnička a míč. Nejlepší je obě metody zkombinovat a házet si při zpívání. To funguje zejména v pokročilejší fázi této nemoci. Písničku jsme se naučili a míč nám dal tučňák.

  Po setmění se objevil Číňan. Nebo spíš se doplazil k naší ubikaci a nebýt naší pomoci, patrně by umrzl. To je taky nerozum, jít na severní pól v županu a v klobouku, bez šály, rukavic a beranice.

  Po večeři jsme se přenesli do počátků 20.století a seznámili se se životem polárníka Amundsena i neslavným koncem jeho kolegy Scotta.

  Ráno nás naučil, již zcela „rozmrazený“, asijský kolega způsobu, jakým se v jeho vlasti vítá slunce. Byla to dobrá rozcvička před dalším náročným dnem nedaleko střechy světa. Dopoledne jsme malovali polárníky na sněhově bílý papír. Bohužel venku nic takového bílého nebylo. Po obědě jsme se seznamovali s životem polárníka - zkoušeli např. stavět stan, krokodýl nás učil lovit a zkusili jsme si i vést psí spřežení.

  Večer pak konečně nastala ta chvíle. Nadešel čas na dobytí severního pólu. Poučeni z předchozích pokusů našich předchůdců polárníků jsme se na tuto nelehkou cestu řádně vybavili. Vzali jsme si dostatek jídla i pití, teple se oblékli a přidali pro jistotu i pár dek. Někdo nesl raději i deka navíc.

  Cesta nebyla snadná, terén byl obtížný – šli jsme stále za střelkou kompasu, vstříc našemu snu. V jednu chvíli jsme v hluku vanoucího větru zaslechli hlasy. Bylo to ale jiným směrem než pól. Museli jsme se rozhodnout, zda sejdeme z naší cesty. Co kdyby někdo potřebovat naši pomoci? Sešli jsme.

  O kus dál jsme zahlédli světýlko (nebylo z perníkové chaloupky). Byl to skomírající plamínek ohně výpravy, která byla na pokraji vyčerpání. Zůstali už pouze tři, Náčelník a ještě dva. Neměli jídlo, byla jim zima a jeden z nich měl dokonce už tu nemoc – trudomyslnost.

  Se vším jsme si poradili a nakonec společně vyrazili vstříc severnímu pólu.

  Cesta byla dlouhá, museli jsme přeskakovat z kry na kru, jeden člen druhé expedice se málem až po kolena potopil. Nohy nám těžkly, jak jsme se brodili hnědým sněhem. A už jsme se téměř vzdávali nadějí, když tu náhle jsme jej zahlédli. Byl to on, severní pól. Naše pocity byly nepopsatelné, někteří z nás se stěží bránili dojetí. A nebyl kolem ani sever, ani východ, ani západ. Všemi směry byl jih a byli jsme tam jen my a hvězdy, které svítili nad našimi hlavami.  

  Na pólu jsme vzpomenuli na všechny výpravy, které došly i nedošly cíle své cesty.

  Cesta nazpět nám překvapivě rychle utekla a už jsme se byli v teple naší základny.

  A ráno už jsme jen sbalili a snědli co šlo a vydali se nazpět do svých domovů. Bylo zajímavé,  že jak jsme se vraceli k jihu, našim domovům, oteplovalo se. Zahazovali jsme hole, čepice  i šály, pouštěli psi. Bylo krásné počasí.

  Ve 13:ooh SEČ jsme se z výpravy na severní pól opět vrátili do reality křižanovského nádraží.

  Tak třeba zase někdy na chvíli vycestujeme.

                                                                                                                      w.