jarní prázdniny 2o11

Prokletý hostinec U Bohouše

     Jarní prázdniny jsme již strávili na různých místech. Letos (2o11) v únoru nás pozval nějaký Bohouš do svého hostince. Těžko říct, jestli je dobré trávit prázdniny v hostinci a mnozí z nás o tom skutečně pochybovali. Obzvlášť, když po nás pan majitel chtěl neustále nějaké bohoušky. Zdál se nám chamtivý a zlý. Ovšem posléze se ukázalo, že to s ním nebude tak hrozné. Zajímalo jej, co děláme, jeho personál dobře vařil a všichni si s námi zahráli na otroky. A vše se začalo vyjasňovat po setmění. Byl s námi, když najednou odbily hodiny. „Už je tu zas!“ řekl zkroušeně. Zeptali jsme se: „Chceš si o tom promluvit?“ Chtěl.

     Vyprávěl nám příběh svého otce, který se po letech putování dostal do tamního hostince do služby, o tom jak zde poznal jeho maminku a jak zde jako kluk vyrůstal. Nakonec jsme se dozvěděli, že není ani tak lakomý a zlý, jako spíš nešťastný a prokletý. A tak jsme se rozhodli, že mu pomůžeme. Večer nás pozval na strašidelný rej, kde jsme se všichni vžili do rolí strašidel a strašidýlek, obsluhoval nás a jeho pomocníci, věčně vytírající Hilda, těžce vstávající pomocný kuchař a jejich statný vedoucí, nám připravili spousty dobrot. Zejména palačinky mizely před očima rychleji, než bys řekl: „Ještě jednu prosím, pane hostinský.“

     Dobře najedeni jsme se po večerce uložili ke spánku. Tedy alespoň to tak mělo být, abychom následující den, plni sil, dokázali „odklít“ hostinského Bohouše i jeho kumpány.

    Druhý den nám začal rozcvičkou se dvěma zvláštními a trochu přerostlými Šmouly, kteří naštěstí po doznění písničky Branej den zmizeli cvičit jinam.

     Za snídani jsme zase museli zaplatit, a protože se naše úspory začaly tenčit, osvobození Bohouše bylo nejen dobrým, ale též nutným činem, neb na spaní venku a lovení potravy jsme nebyli vybaveni. Dopoledne jsme se učili dovednostem, které musí každý správný hostinský ovládat – válet sudy (čímž je myšleno válet sud před sebou, ne se válet jako sud), učili jsme se hledat v jídelním lístku, počítat útratu, smažit bramboráky (někdo přidal i skořicí s okurkami) i obsluhovat hosty. Jak jsme se dozvěděli, dříve se hodila i znalost karetních her.

     Poté jsme si dopřáli, opět za příslušný poplatek, oběd a v klidu trávili. Odpoledne jsme ještě na chvíli vyrazili za sluníčkem ven a už se pomalu připravovali na rozhodující střetnutí se strašidly. Také jsme Bohoušovi předvedli, jak by to v takovém správném hostinci mělo vypadat.

     Poslední nelehkou zkouškou byla pro nás všechny tajemná noční pouť do neznáma. Byli jsme vedeni pouze tenkým provazem, který měl zaručovat, abychom neztratili správný směr. Cesta byla plna překážek a zatáček, také kolem nás neustále něco pobíhalo a zvuky, které jsme na cestě slyšeli, se ani popsat nedají. Po této strasti plné cestě jsme se pak, naštěstí všichni a v pořádku, sešli u ohně a pak společně zaříkávadlem vyhnali strašidla a prokletí ze zdejšího hostince. Poté, kde se vzal, tu se vynořil Bohouš a děkoval nám za osvobození a zrušení kletby. Po tomto dlouhém a náročném dni jsme rádi zalehli do svých spacáků.

     Ráno se nám těžce a zdlouhavě vstávalo. Posnídali jsme a vydali se pěšky na cestu domů. Počasí bylo opět krásné, sluníčko svítilo a tak jsme se přes pole, lesy a louky blížili ku Křižanovu. Asi v polovině cesty, se nečekaně objevilo stříbrné auto s hodnou paní, která s sebou nečekaně měla hrnec výborného a horkého čaje. Nabídla nám, neodmítli jsme. Při čaji jsme pojedli. Naši hostitelé nám totiž na cestu připravili svačinu. Byly to krajíce tak velké, že by se stěží vešly do leckteré huby, natož do našich úst. Ale zvládli jsme je.

     Posilněni jsme obešli kopec svatá i obec Kadolec a už jsme viděli věž křižanovského kostela, kde hodiny ukazovaly o něco víc, než jsme chtěli. Ale rodiče nám neutekli, vydrželi a dočkali se nás. Po chvíli dorazila i naše zavazadla, takže naše další prázdniny plné mrazivého sluníčka opět dobře dopadly.

     Budeme vzpomínat na hostinského Bohouše a jeho personál, na hry, kdy jsme se vrátili do středověku, nebo skákali z pláže do moře, noční návštěvu kostela, na palačinky, na naše spolunocležníky zedníky, nachozené kilometry, kukačky, které ukazují stále stejně, na bohoušky, na strašidla, která zaklel nějakej blbec, na strach, který jsme překonali, na chleby, které opravdu byly, na horký čaj a hlavně na to, že kdo chce moc, musí strašit v hospodě.  

                                                                                                                           Wačipi